Duben 2017

"Louže, louže, louže everywhere!"

19. dubna 2017 v 17:00
...Tak tímhle výkřikem většinou začínalo ráno jednoho mého kamaráda, co si koupil štěně.

Myslím, že každý, kdo měl kdy štěně, si vzpomene na ten nervydrásající čas, kdy minimálně jednou (se zalepenýma očima, zívajíc) vyšlápl nějakou tu štěněcí loužičku, nasákla mu celá ponožka a při snaze dojít do koupelny pro hadru mu stále ospalý mozek nesdělil, že si tímhle tu moč rozťapká po celém bytě - ani není třeba pomoci štěnda.

Po umytí celé podlahy (na několikrát, neb štěně po člověku, který jistě leze po podlaze jemu pro radost a uhýbá mu s tou hadrou, co se dá tak skvěle lovit, neustále nadšeně skáče, štěká, kouše a běhá okolo a vše to stále rozmatlává) si tedy chce člověk odpočinout, dát si kafe, snidani.. a než se probere, má tam další louži a kolotoč se opakuje.

To nejhorší, co nás může napadnout, je štěně dotáhnout k loužičce, začít po něm řvát fuj, nedejbože ho plácnout novinami nebo mu strkat čumák do vlastní moči.

Ne, vážně to nepochopí. Opravdu ne.

Tahle metoda může mít různé následky. Ten nejlepší je, že štěně pochopí čistotnost z jiného kontextu a tohle "učení" na něm nezanechá neblahé následky. Ty horší jsou např. strachová agrese při zvednutí novin, strach ze situace moči a majitele na jednom místě, schovávání se při potřebě... a tak dál.

"Ale on není blbej, on ví, co udělal!"
Kruci, stop! Neví.
A ani to, že se pes u louže plazí, snaží utéct, lehá na záda, olizuje se, klopí oči a tváří se "stydlivě", neznamená, že ví, za co to má.

Pes zjistil, že situace, kdy je majitel u louže, je nebezpečná. Ví, že se majitel zlobí, to ano; ale nemůže vědět, proč. Z jeho pohledu je nebezpečná situace "majitel v pokoji, u louže, volá mě k sobě, ajéje, to je průser".
Pes tedy volí taktiku "omluvy", snaží se majitele "ukonejšit", "stydí se".
Za situaci "majitel je u louže".
To spojení "majitel se zlobí za situaci, kdy jsem vylučoval" absolutně chybí. To si štěně nemá šanci spojit.
To štěně by konejšilo a bálo se stejně, kdyby tam byla louže od druhého psa, nebo majitele:-).

Na youtube je video, paralelní, kdy byl pes trestán "za" vyhrabaný koš - a "kupodivu" konejšil, bál se a "styděl" i tehdy, kdy koš vysypal majitel.
Tento trest není totiž spojen s činností, která se nám nelíbí, ale s důsledkem, který pes už nepochopí.
Takže netrestat!

Jak to tedy to štěně naučit?

1. Předvídat.

Kdykoliv, kdy je štěně po nakrmení, napití, po hře, po probuzení, rychle sebrat a vyletět ven. Počkat, až se vyvenčí, pochválit, domů.

Pochvala je trochu individiuální záležitost - jsou zvířata, která jsou z pořádné pochvaly nadšená, jsou ale i ta, která upřednostní "moct si to udělat v klidu" (zvláště starší) a takovou jemnou, nenásilnou pochvalu.

Pokud je štěně tak vzrušené z okolí, že lítá, čuchá, běhá, a vůůbec nemá myšlenky na něco jako venčení, tak holt počkáme nebo ho vezmeme do méně rušného prostředí/na vodítko.

Taky má smysl odměňovat aktivitou až POTÉ, co se vyvenčí - učí se vyvenčit co nejrychleji, aby mohla být hra. Pokud je to naopak, existuje dost zvířat, co to hodně dlouho "drží", ať se nemusí domů:-).


2. Je to o zvyku.

Dá se říct, že čím víckrát se štěně někde vyvenčí, tím víc se učí, že tam je to správně.

Měla jsem ve výcviku vrh 8 týdenních štěňat - odchovaných v kotci. Téměř neustále se venčili v kotci, nikdo se jim předtím moc nevěnoval. Když jsem potom štěnda pustila a vzala ven - světe, div se - štěnda celou dobu držela, a když se museli jít vyvenčit, tak letěli do kotců. Protože tam se to přece má dělat.
Krásně naučená čistotnost, bohužel přesně naopak.

Někdo bude tvrdit, že pes nemá vyvinutou nervovou soustavu a není schopen udržet moč do 10 měsíců věku.
Nevěřím:-).

Často je učení čistotnosti tak na dlouhé lokte proto, že se to psovi párkrát povedlo doma..., a najednou má zmatek v hlavě.

Pokud se psovi přece jenom (a velmi pravděpodobně ano) povede vyvenčit doma, bez keců uklidíme, neřešíme, odpachujeme (umyjeme octovou vodou).

Právě v tomhle kontextu nám může hodně pomoct i chovatel - štěně, které nevytáhlo paty z kotce a je zvyklé se venčit pod sebe, se bude učit čistotnosti podstatně hůře než štěně, které bylo vždy v čistotě, suchu a od, třeba, měsíce mohlo chodit ven a neučit se čurat do pelíšku.


Co se týče zmatku v hlavě, nedá mi to nezmínit... plenky.

Představte si to z perspektivy štěněte. Teď se doma močit může... a teď ne?
Jak má pochopit, co je tedy správně? Potom ta plena zmizí... tak chcete po štěněti, aby močilo doma, kde se to celou tu dobu na plenu učilo... nebo ne, a má ta situace být celá jinak a štěně má močit venku...?

Velmi, velmi často se štěňata učená na plenu doma odnaučují tomuto zlozvyku hodně špatně, někdy to dokonce skoro ani "nelze".

Jistě, existuje metoda, při které posouváte plenku ke dveřím... ale je to zdlouhavé, zbytečně složité a neméně matoucí.

Rozhodně považuji za lepší metodu zůstat se štěnětem dva týdny, měsíc doma, naučit ho čistotnosti a pokud 8 hodin nezvládne ani poté (i když 3 měs. štěňata 8 hodin - celou noc - už spát většinou vydrží), preferovala bych dohodu s někým, kdo v půlce směny zaskočí vyvenčit.

Dát do bytu plenku znamená trochu riskovat, že už tam navždy zůstane.
Dle mých zkušeností vizi majitelů - "když nejsem doma, ať jde na plenku, když jsem, ať si říká o venčení" - pochopí opravdu dost malé procento psů.

Shrnutí:
  • netrestat, uklízet
  • předvídat
  • hlídat štěně a vynášet ven

Taky musím uznat, že některá štěňátka jsou větší prasátka než jiná; holt některé je čistotné brzy a snaží se samo, a jinému to nevadí. Každopádně naučit se dá každé.

Hodně štěstí a ať máte štěně brzy čistotné:-)