"Ukaž mu, kdo je tady pánem."

8. března 2016 v 14:22
Že je pes obrazem svého pána, to je všem známé.
A tak, když vidím majitele psa, co na něj nasraně řve, co nesmí dovolit, a "co to zase bylo!" a chytá ho pod krkem, nedivím se psu, který je zježený, vrčí a cení zuby.
Psu jdete příkladem. On se chová jako vy - pokud stavíte agresi proti agresi, stává se to normou chování - a začarovaným kruhem.

Většina lidí začne argumentovat, že je potřeba být "alfou" a dokazovat psu své "vůdcovství". Být diktátor. Neptat se psa na názor a za každou cenu prosazovat svůj.
Řešit všechno přes zákazy a příkazy, neustále hulákat na psa "fuj" a "nesmíš" a neustálou buzerací z něj dělat nejsubmisivnější organickou hmotu planety.
A zvyšovat si sebevědomí a masírovat ego na úkor psa.

Na přednášce Evy Štemberové se mi líbil termín "horský vůdce".
Pes nepotřebuje mámu, která se bude rozplývat nad tím, jak je rozkošné, že si pejsek (pro široširé okolí rozmazlená bestie) vyštěkává, do které postele večer zalehne (a který člen rodiny bude spát na koberci). Ale pes nepotřebuje ani "führera", který bude dělat širokou veřejností oblíbené hlouposti jako tlačit psa k zemi, vrčet na něj, brát mu žrádlo a vycukávat jej na stahováku.
Horského vůdce přece nerespektujete proto, že je silnější (a mohl by vás shodit do skalní průrvy), nebo proto, že v batohu nese polévku, kterou vám nedá, pokud budete pochybovat o jeho rozhodnutích.

Líbil se mi dokument, kde bylo ukázáno, jak vůdčí samec vlka "navrhoval", že se smečkou přejdou po zamrzlé řece. Smečka "hlasovala" proti. Nakonec šli všichni jinudy - a alfa pozicí vlka to neotřáslo.

Pracovat se psem není o tom, si za každou cenu prosadit svůj vlastní názor.
Je to o vzájemném pochopení a respektu.
Respekt nezískáte bitím, ani řízenou agresí (a věřte, že forma agrese je i křik nebo cukání vodítkem).
Velmi časté jsou případy "pes po mně vrčí, co mám dělat?" a ještě častější odpovědi "dokažte mu, kdo je pánem."
Děsivé. Lidé mají natolik vysoká ega, že prostou komunikaci psa (který nemůže naťukat smsku nebo nechat vzkaz na lednici) berou jako snahu o degradaci.
Místo sebereflexe, co dělám natolik špatně, že je pes donucen k tak extrémní formě komunikace, hledáme chyby všude možně jinde.
(Agresivní) vrčení či nedejbože další kroky nepatří do vztahu člověk-pes (či pes-člověk). Rozhodně ne do správně nastaveného vztahu. Nicméně proti diktátorům se vždy zvedá vlna odporu. ,)

Horský vůdce získává respekt ostatních klidným a objetivním zhodnocením a vyřešením situace. Ví si rady, je oporou. Netrestá ostatní za chyby, ale stará se o to, aby se jim nejlépe předcházelo.
Učí je, jak v situacích reagovat, spolehnout se na sebe, řešit konfliktní a problémové situace bez toho, aniž by docházelo k ztrátám - "na životech".
Představte si, že uděláte chybu, o které nevíte, že chyba - a horský vůdce vás za ni potrestá. Nejspíš už ji příště neuděláte - ale horského vůdce budete mít přinejmenším za vola, v horším případě nastoupí v nějaké míře strach/agrese. Nemluvě o tom, že v dané situaci opět nebudete vědět, jak se chovat, a co dělat - budete vědět jen, že po jistém úkonu přijde trest. Matoucí, ne?

Buďte horský vůdce. Vy jste zárukou bezpečí, dosáhnutí cíle, vy zaručujete psu, že se nic nestane a vzájemně jste si oporou. A pes bude chápat, že vás uznává, protože tohle všechno umíte, děláte a rozumíte tomu. Ne proto, že v opačném případě "dostane přes držku" a problémy si stejně musí řešit sám.


V případě chování se "hierarchicky" - já jsem Bůh a ty jsi pes - velmi často vede k tomu, že psovi uděláme komplexy, mindráky, shodíme sebevědomí a pes se místo učení jak se chovat, naučí "bezpečné/nebezpečné".

Rozdíl mezi takto vedenými psy a mými psy jsem viděla jednou u dětí.
Zatímco pes veden "alfou" a stylem "nesmíš-si-dovolit" si v přítomnosti majitele na dítě nic nedovolil, však po odchodu majitele vytrhl dítěti rohlík z ruky, utekl a na dítě, které si chtělo hrát, vrčel.
Já tam měla svou fenu, která ze začátku děti ráda neměla a snažila se je lehce napadat.
Po čase pochopila, že já si dětí vážím a mám je ráda - a začala také.
Dnes je doprovází na procházkách, nosí jim balonky, spí v jejich blízkosti (dobrovolně).
V mé nepřítomnosti se stane maximálně to, že najdu dítě olízané od hlavy k patě:-).

A to je ten rozdíl mezi "být se psem" a "být nad psem".

Velká smůla psů tkví v tom, že nám nemohou dát "zpětnou vazbu". Díky jistému vrozenému respektu k člověku není problém pracovat se psy do té míry, že je to příliš stresuje (mám tím na mysli nad hranici FFF - "moudří už vědí".) Doporučovat "metody" jako "plácni, cukni, žduchni, kopni". Kdybychom místo psů cvičili lvy, a bylo by reálné nebezpečí utrhnutí hlavy, nikoho by to ani nenapadlo - a pokud, tak by si to pořádně rozmyslel. Ale protože trestat psy je bezpečné - nerozpakujeme se to udělat.

Jednou jsem chybu udělala - malé štěně mi útočilo na ruce. Ne ze hry. Útočilo. Viselo na ruce, vrčelo, zakousnuté. Pleskla jsem ho. Zakouslo se víc. Praštila jsem ho víc. Začalo se zmítat, tvářit se jako vlkodlak, snažilo se ruku trhat. Chytla jsem ho a lepla ho přes hlavu. Štěně opět vygradovalo razanci. Čtvrtá rána už nedopadla. Došlo mi, že tohle není cesta - a už vůbec ne cesta k šťastnému a spokojenému vztahu plnému důvěry.
Dnes je z feny vyrovnaný a sebevědomý jedinec, který nemá problém s nikým a s ničím, má svůj rozum, ale naprosto stoprocentně mě respektuje a věří mi (a poslouchá :)).
Díky Bohu (a Ice) za tu lekci.

Příliš často slýchám věty jako "on to na cvičáku umí", "proč ho zajímá víc zajíc než já", "jakmile ho pustím ze stopovačky, uteče", "když s ním nejsem, napadá babičku".
Na obrovskou část problémů, pokud ne na všechny, je jednoduchá odpověď.

Vztah.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jitka jitka | E-mail | 8. března 2016 v 20:07 | Reagovat

souhlasím,pěkný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama