Září 2015

O těžkostech adopce

6. září 2015 v 15:09
(Tento článek se NETÝKÁ útulků, které se angažují - začaly se propagovat, dělat aukce, dobrovolné sbírky, osvětu, návštěvy škol apod. Ale těch je bohužel zatím menšina. Těm patří náš a hlavně zvířecí vděk a ty opravdu oceňuji.)

V době, kdy má téměř každý psa, je s podivem, proč jsou stále útulky plné. Vždyť kdyby každý psa zachránil, místo koupě (převážně jedince bez průkazu původu, takže také "voříška"), dávno by kotce zely prázdnotou. Podle mého názoru to má několik důvodů a bohužel ne všechny se dají svést na to, že jsou lidé povrchní a chtějí roztomilé štěňátko "jorkšírka". Svou vinu na tom nesou i útulky.

Ptáte se čím? Tvrdím, že svou pasivitou, nechutí chovat se progresivně, "leností" pracovat nejen se psy, ale i na své prezentaci. Nepřijímáním pomoci, arogantním nebo flegmatickým přístupem k potenciálním zájemcům nebo dobrovolníkům.

Osobně jsem útulky rozdělila na dva "typy". Na "starý" a "nový". Oba dva mají své nevýhody, ke kterým mám jisté výhrady, které se pokusím blíže specifikovat.

Starý typ jsou obyčejné, vesměs městské útulky. Většinou s nefunkčními weby, neaktualizované, bez fotek (a pokud, tak s fotkami nulové kvality. Což je neprozřetelné, protože každý chovatel potvrdí, že "fotky prodávají".) Málokdo si jede vybrat psa "jen tak" do útulku. Lidé si dnes vesměs vybírají psy na internetu. Pokud na webu nejsou vypsány ani základní informace (povahové rysy, péče o vzhled, minulost), samozřejmě hledají jinde. Psi jsou v kotcích s betonovou podlahou, někdy s pročůranou a páchnoucí matrací, někdy s rozkousanými boudami. V těch lepších jim jednou za den někdo (často člověk bez vztahu ke psům) "uklidí" kotec tím, že do něj vyhrkne kýbl vody a spláchne výkaly za mříž. Ač se o tom nemluví, a u nás je utrácení zdravých psů nezákonné, naprosto běžně se to děje. O psychický stav psů se nikdo nezajímá. Aby to nebylo klasifikováno jako týraní, našim zákonům jako dostatečná péče stačí, že vidí v kotci hrnec s dešťovou vodou. Pokud má někdo přesto zájem si pejska osvojit, často jim zaměstnanec není schopen říct k povaze psa nic bližšího. Vše vyjadřuje zkušenost Lucie Š. (a věřte, že podobných jsou stovky.)

"Je pravda, že když mi umřel pejsek, tak jsem chtěla psíka z útulku v Hranicích. Dívala jsem se na stránky, našla si, kde sídlí a podívala se na otvíračku. Došli jsme tam, otevřeno měli, ale nikde nikdo... Vzdali jsme to a raději si pořídili psa od chovatelů. To je moje jediná (a vlastně nijaká) zkušenost s útulkem. Mrzelo mě to, protože na stránkách měli fotku moc krásného psíka, velmi jsem ho chtěla."

Nový typ azylu pro pejsky má v mnohém výhody. Psi mají často individuální přístup. Zaměstnanci se snaží řešit poruchy chování (což zvyšuje pravděpodobnost adopce), je k nim vypsána podrobná charakteristika. Nicméně… chápu, že si azyly chtějí ověřit, do jakých podmínek pes půjde. Ale začíná to být neúnosně nepřiměřené. Smlouvy jsou na několik A4 formátů. Opravdu nevím, proč by mi měl útulek diktovat, jestli psa/fenu vykastruji nebo ne. Rozumím problematice množení, přesto si nemyslím, že je v kompetenci útulku mi přikázat, abych psa poslala na operaci, bez ohledu na názor mě jako majitele. Také si nemyslím, že je věc útulku mě "prověřovat" (jako zločince), byť se snaží výslechy schovat pod pojmy "dotazník". Do toho, kde, s kým bydlím, jaký mám příjem a kdy plánuji děti, je něco maximálně tak mému partnerovi. Také rozumím adopčním poplatkům - teoreticky. Je mi jasné, že útulek je nezisková organizace, a že peníze do daného psa "vrazit" musela - očkování, čipování, krmení něco stojí. Ale ve chvíli, kdy je adopční poplatek 3.000Kč, tak si lidé za tu samou částku koupí "bezpapíráka", štěně. Proč by si brali potenciálně problémového psa z útulku? Klade na člověka vysoké nároky, které by u štěněte neměl, tak nechápu, proč tam stavět ještě finanční bariéru. Nechť sluníčkáři odpustí, ale když si odmyslíte lásku, oddanost a pozitivní energii, kterou ten pes dá - a to dávají všichni - tak nemají žádnou "hodnotu". V tom případě nerozumím tomu, proč si psa té samé "kvality" brát za tisíce, když "toho samého" můžu mít z "vesnické nehody" zadarmo, případně za cenu očkování. Zkušeností s těchto azyly mám více. Pro představu případ Baru K.

"Hledala jsem pejska, kterému bych mohla pomoci. Viděla jsem fotku s komentářem "Zoufale sháníme domov pro tohoto pejska!". Napsala jsem jim aspoň deset e-mailů a snažila jsem se jim dovolat. Pak mi akorát napsali, že ho chtějí dát zkušenému člověku."

Já osobně jsem chtěla několikrát pomoci jak s venčením, sbírkami, dočasnou péčí. Vždy mi bylo od organizace postavena do cesty spousta překážek ("nutná konzultace, prověření vaší osoby, sepsání smluv" - sepsání smlouvy na mnou provedenou dobrovolnou sbírku?! - že mě to opravdu přešlo.) Když jsem chtěla pomoci s adopcí postižené kočičky, neměla jsem auto a navrhovala jsem převoz, s tím, že jim smlouvu podepíšu a odešlu, celou dobu budu na telefonu, hned po příjezdu jim pošlu fotky - bylo mi řečeno, že ne. Místo toho kočička umřela v útulku. Je to lepší?

Opravdu si nemyslím, že by byli lidé "svině", které nechtějí pomoct. Ale ve chvíli, kdy útulky nechtějí nechat pomoci (případně staví překážky), tak to moc nejde. Pak se nemůžeme divit, že se většina lidí nasere a řekne si, že se teda nemá zapotřebí doprošovat (a angažovat ve svém volném čase a zadarmo). A to spousta měla opravdu čestné, nezištné úmysly.

Ale na můj vkus se stává příliš často, že člověk volá do útulku prvního i druhého typu a dočká se pouze flegmatických či arogantních odpovědí. Obě dvě mají svůj důvod - flegmatický ve "starém" útulku ten, aby s adopcí neměli práci (ono vymést kotec a neřešit je jednodušší), a arogantní v "novém" si tímto přístupem zase zajišťují, že opravdu přijde jen člověk, který má vážný zájem. Ale je to to, co chceme? Opravdu chceme odradit laiky od psa z útulku a nechat ho vzít si štěně od množitele, který pod vidinou peněz je na potenciální majitele milý?

(Adoptovaná Ley, r. 2008, předpokládané narození 2001)