Jak utahat psa a ne sebe?

15. července 2017 v 18:07
Doufám, že nejsem jediná, kdo občas dorazí z práce, padá na hubu a tři psi poskakují kolem a tváří se, že zrovna dneska (jako každý den) to chce aspoň čtyřhodinovou procházku, hoďku aportování, kdyby se šlo plavat, nebylo by to k zahození..., a co návštěva cvičáku - obrany, agility, flyball... či aspoň šlápnout nějakou tu stopu, co, paničko?

Pokud má člověk normálního, zdravého psa, nemá šanci ho utahat fyzicky svépomocí (pokud nejste náhodou Zátopek). To, co ujdu já (a jakože to pár desítek kilometrů bude), zvládnou mí psi minimálně dvojnásobně, a v běhu.
Nemluvě o tom, že snahou psa utavit mu akorát zvyšujete fyzičku. A příště aby člověk vymyslel tu trasu aspoň dvakrát delší!
Rozhodně netvrdím, že není dobré zlepšovat psu kondici, ale našla jsem pár rychlých způsobů, jak při nedostatku času občas rychle unavit smečku... a moct zapadnout do postele, aniž by kulili smutně oči.

Inspirace bull sporty:
Přestože mám křížence, knírače a beardedku, u bullařů jsem se inspirovala dost.
Všechno je inspirováno dost volně, a různé modifikace hrajeme na cvičáku, tak snad mě bullaři neukamenují.

První oblíbená disciplína je "tug war".
Ke dvěma stromům či čemukoliv jinému, co drží, přivážeme dva psy, tak, aby oba dosáhli na hračku mezi sebou, ale ne na sebe navzájem (kdyby náhodou někoho příliš emotivního napadlo vyvolat rvačku).
Poté každému dáme konec hračky do huby a hecujeme, ať se přetahují - dokud to vydrží oni a hračka:-).

Další oblíbenou je "A-frame".
K téhle hře potřebujete áčko, což může být problém, ale věřím, že v době, kdy je v každém městě spousta hřišť pro psy a cvičiště, nějaké seženete:-).
Vyberete si čas (většinou se počítá minuta), stopnete si ho, a budete celou dobu hecovat psa, aby co nejrychleji překonával překážku tam a zase zpátky. Je hezké sledovat, jak se pes zlepšuje, a počet přeběhnutí za minutu se zvyšuje, když člověk cvičí pravidelně.

A přichází dvě "peškované" milované kníračicí a jedním nejmenovaným kontinentálním buldokem (zdravím, Kači).

Moje verze "wall climbingu" je, pravda, taková chaoticky laická, ale psům to na nadšení neubírá. Smysl je v tom, přivázat peška k nějaké zdi, po které pes bude moct "vyběhnout", zakousnout se do peška a zůstat viset, než ho člověk nějak opatrně spustí dolů. Já využívám množství divných lan, karabin, svázaných obojky, vodítky, rozdvojkami a psi mi koušou do starých kožešinových čepic, a tak jsem na Špilberku za exota číslo jedna.

Druhá peškovaná je něco mezi "hang time" a "high jump" - prostě navážu k nějaké větvi peška, tak, aby pes musel skočit a visel zakousnutý na peškovi. Pokud mám slabšího pejska, začínáme tak, aby měl zadní nohy na zemi a o peška se spíš jen tahal:-).


Většina psů ráda aportuje a já osobně si nedovedu představit jít na procházku bez tenisáku.
Často se přistihnu, že automaticky házím, i když sedím na lavičce a pokuřuju, kecám s přítelem nebo píšu smsku.
I s obyčejnými míčky ale máme další spoustu her.

"Zprava doleva" hážu jeden míček za druhým. Pes vyběhne doleva, chytne balonek, pustí a běží doprava za hozeným dalším... sice vysoká spotřeba míčků a člověk je musí průběžně sbírat, ale vynikající na postřeh a rychlé otočky.
"Chytej v letu" je hra, kdy hážu psovi balonky tak, ať je schopen je chytit (vysoko do vzduchu), ale za každým se musí kousek rozběhnout a propočítat si, kdy a kam asi spadne:-).
"Chyť a pusť" vychází z jednoho triku v dogfrisbee, kdy hážu jeden balonek za druhým psovi přímo do huby, takže musí chytit a okamžitě pustit a chytit a pustit a chytit...
Každopádně aportování míčku, balonku nebo kroužku je docela jednostranná zátěž a napadají mě minimálně dvě alternativy.

Další snadnou metodikou nasvalování psa je tzv. udičkování.
Udička se dá vytvořit snadno. Stačí pevný klacek, rybářský prut či tyč, na konec přivážete provázek, a na konec provázku uděláte střapec z pásky (např. "zákaz vstupu" a podobných).
Psa naučíme lovit střapec a pak si s ním hrajeme jak s kočkou:-), za 15 minut je unavený jak po tříhodinové procházce.

Další zábava, která je navíc možná kombinovat i s dogdancingem a triky, je dogfrisbee.
Stačí koupit létající talíř a naučit ho psa chytat! Dá se ze začátku posílat po hraně po zemi, pak začít dlouhými hody u země... no a pak tak různě, kam fantazie dovolí:-).


Ač se tahle kategorie nedá přesně rozřadit, ráda využívám toho, co zrovna vidím.
Balíky slámy, to je naše, Leya nic nemiluje tolik, skáče po nich a běhá tam a zpátky (jen je třeba dávat pozor, aby je pes nepotrhl drápy, jinak by byla veškerá sláma vniveč, protože by zplesnivěla).
Skákání na nebo chůze po úzkých či vysokých spadlých kmenech, skákání po kamenech, vybíhání do rozsedlin stromů.
Skákání do hromad listí na podzim, hledání hraček v nich.
Házení a chytání sněhových koulí, proudu vody, spadaného listí. Skoky z mola do vody... a kupa jiných hloupostí, co vás zrovna napadne.
Super jsou i různé hřiště (ale pozor, aby jste nikdy neobtěžovali a nic tam po vás nezůstalo) - ať už psí, dětská nebo třeba na kros...


Nezanedbatelné je samozřejmě i běhání, které je pro psa ideální pohyb na nasvalení, dlouhé trasy v klusu - nemůžete v podstatě vymyslet nic lepšího. Pokud by se vám zdálo, že je to moc snadné, v odpovídajícím postroji může pes dostat i zátěž navíc.
Do stejné kategorie se řadí i plavání (ale ideálně bez zátěže, prosím:-)).

Také se hodí nepohrdnout ostatními psy, pokud si náš hraje - pes je šťastnej a vyběhanej.


Pomalu se dostáváme k druhé části, a to je utahání psa psychicky.
Zvlášť na deštivé dny, kdy se člověku fákt nechce ven, se to hodí.

Všichni mí psi milují z hloubi srdce pachové práce. Nejvíc 17letá stařenka.
Učení rozlišování předmětů, kdy mají vybrat ten napachovaný mnou, je oblíbená hra.
Klasické stopy (nebo aspoň čtverce, když nestíhám), jsou zbožňovány všemi - a přitom stačí prostě jít kus po louce a trousit do šlápot pamlsky. No a za patnáct minut tam vzít psa.

Ale když už se mi fakt nechce ven, je super mít doma "čuchací kobereček". Jde o malou věc s vysokým vlasem (často se používá nastříhaná deka na pruhy, zauzlovaná v mřížce do dřezu), do které se nahází pár pamlsků... a pustí se k tomu natěšenec.

Další snadný hersenwerk je např. i petflaška naplněná pamlsky, ať už s dírami nebo jen s jedním původním otvorem, kterou pes musí kutálet apod., aby mu vypadávaly (dají se koupit i průmyslově vyráběné balonky na téhle bázi), nebo třeba zamotaný ručník, ve kterém jsou pamlsky, a pes si ho má nosem rozmotat.
Na Internetu je inspirace kupa.

Ikuščina oblíbená je hledání hraček v bytě či venku.
Pošlu ji za dveře nebo někam, kde mě neuvidí, někam schovám hračku..., a pak ji s "hledej" pošlu, ať prozkoumá kus terénu a najde ji. Ta radost pak stojí za to!


Podobná modifikace je i hledání venku mých věcí - klíčů, peněženky nebo čehokoliv, co buď hledá v prostoru, nebo zpátky po cestě, po které jsme šli. Akorát jsme měla jednou blbý nápad nechat ji vyhledat tabák - radostí mi ho celý vyklepala:-).

Pokud máme psa dobře namotivovaného, také nikdy neomrzí učení triků. Nebudu popisovat, kterých a jak je naučit, to by ten článek nikdy neskončil (a jistě se na to všichni těšíte) a na youtube je kupa inspirace.

A na závěr - posilování.
Pokud máme doma gymnastický balon, psí fyziologie nám bude vděčná. Na měkkém povrchu můžeme po psovi chtít různé cviky (otočky, podávání pacek, "zajíčka", skoky...) a nenásilně posilujeme kdejaký sval.
Inspirace opět na youtube.

Tak ať dneska nejste moc utahaní Vy a máte krásně unaveného a spokojeného psa, o kterém nebudete celou noc vědět!
 

30°C se psem ve stínu

30. května 2017 v 18:37
Už to začíná. To šílené vedro.

Kdy se člověk vyplázne k vodě, v ruce má orosené studené pivo, a co chvíli si zajde zaplavat.
Zatímco mu pod nohama leží pes, který se zoufale cpe do stínu, snaží se vypít tu louži, u které ležíte, a funí tak, že se člověk co chvíli otáčí a hledá, která dvojice neodolala svodům přirozených pudů a odešla spolu někam do zákrytu.

Psi se chladí obecně hůře než lidé, natož jedinci, kteří mají "problém navíc" - brachycefalická a těžká plemena, staří psi či naopak štěňata, zvířata trpící obezitou či srdečními problémy.

Jak se tedy chladí psi?
Jinak než lidé. Psi mají potní žlázy jen na tlapkách, ne na celém těle, a k ochlazení jim to nijak zásadně nepřispívá. Samozřejmě že to pomůže:-), ale není to samospásné - hlavní roli hrají dva jiné funkční systémy.

  • Změny v oběhovém systému
V horku se psu automaticky roztáhnou cévy. Na to reaguje srdce, aby vyrovnalo tlak, a zrychlí tepovou frekvenci. Teplo je odváděno snadněji "ven", protože se blíží více na "okraj těla".

  • Vypařování
Psí jazyk a sliznice jsou bohatě prokrveny. Tím, že jsou zde produkovány sliny, které se odpařují i s teplem, se pes chladí. Zrychlený dech napomáhá urychlení procesu, funguje to stejně jako fén:-).


Možná jste si už všimli, že tyhle dva systémy jsou nejspíš absolutně nepochopeny nebo nerespektovány, protože naše chování, kdy chceme psu pomoct, často způsobuje přesný opak.

Vypíšu dvě největší "boty", kterých se (snad nevědomky) dopouštíme a mohou mít dalkosáhlé následky.

"Ježiš, ty seš uhnanej, běž do vody!"
A šups tam balonek. Ať si zaplave, vždyť se aspoň zchladí, to mu udělá dobře!

STOP.

Pokud si pamatujeme první systém ochlazování psa - co se stane, když skočí do vody?
Má roztažené cévy a srdce intenzivně maká.
Po prudkém ochlazení se cévy reflexivně stáhnou, zvýší se tlak v oběhovém systému a srdce musí stihnout zvolnit. Pokud nestihne, pes nám zkolabuje. Teplo se při smrštění cév udrží "vevnitř" a pes se tedy paří ještě víc než předtím.

Rozhodně tímto článkem nechci říct, že pes nesmí jít plavat do vody.
Určitě může. Každopádně ne "rozhicovaný", aby se "zchladil", ale s pomalejší tepovou frekvencí, klidný.
Šokové chlazení může, jak jsem psala, vyvolat i kolaps psa.

"Ten náhubek máš jen na chvíli, pak ti ho sundám."
Vždyť o co jde, je to jen na cestu busem, pak budem hned u vody.

STOP.

Pamatujeme se i na druhý systém ochlazování? Že aby se pes mohl chladit, MUSÍ mít košík, který mu dovolí otevřít pořádně tlamu?
Tak prosím, přestaňme v tomhle vedru v autobuse jezdit s fixačními košíky, haltinami, malými kovovými, plastovými či koženými.
Pes musí mít dostatek prostoru pro to, aby si dokázal s náhubkem na tlamě pohodlně zívnout.
Pokud mu necháme malý náhubek, ve kterém musí mít zavřenou tlamu či ji otevře jen trochu, pes nám za chvíli přehřeje.

TAKHLE NE! TENTO KOŠÍK JE OPRAVDU MALÝ.

TENTO JE LEPŠÍ, PES V NĚM MŮŽE MÍT DOST OTEVŘENOU TLAMU, KAŽDOPÁDNĚ ještě VĚTŠÍ NEUŠKODÍ.

Jak poznat přehřátého psa?
  • funí, dýchá hlasitě a hodně rychle, sliní
  • neposlouchá na povely, nechce si hrát, nereaguje na podněty běžným způsobem
  • leží, odmítá pohyb (např. pokračovat v procházce)
V horším případě dokonce zvrací, kašle, ztrácí vědomí.
V takovémto případě začínáme chladit tlapky, třísla a břicho a okamžitě voláme na veterinu.

Jak tedy předcházet problémům na letních procházkách?
  • dostatek vody
  • nenechávat psa v uzavřeném prostoru, který se snadno vyhřeje
  • chodit častěji venčit, i močení pomáhá odvodu tepla
  • dělat při fyzické námaze pauzy ve stínu
  • průběžně ochlazovat tlapky, břicho, třísla


Snažila jsem se popsat co nejsrozumitelněji tento problém a doufám, že byl pochopen.
Ráda bych se dočkala toho, že tyhle dva největší "hříchy" zmizí ze světa a já letos žádného cizího psa křísit nebudu.

Dávejte na své "brouky" pozor a užívejte léto:-)


"Louže, louže, louže everywhere!"

19. dubna 2017 v 17:00
...Tak tímhle výkřikem většinou začínalo ráno jednoho mého kamaráda, co si koupil štěně.

Myslím, že každý, kdo měl kdy štěně, si vzpomene na ten nervydrásající čas, kdy minimálně jednou (se zalepenýma očima, zívajíc) vyšlápl nějakou tu štěněcí loužičku, nasákla mu celá ponožka a při snaze dojít do koupelny pro hadru mu stále ospalý mozek nesdělil, že si tímhle tu moč rozťapká po celém bytě - ani není třeba pomoci štěnda.

Po umytí celé podlahy (na několikrát, neb štěně po člověku, který jistě leze po podlaze jemu pro radost a uhýbá mu s tou hadrou, co se dá tak skvěle lovit, neustále nadšeně skáče, štěká, kouše a běhá okolo a vše to stále rozmatlává) si tedy chce člověk odpočinout, dát si kafe, snidani.. a než se probere, má tam další louži a kolotoč se opakuje.

To nejhorší, co nás může napadnout, je štěně dotáhnout k loužičce, začít po něm řvát fuj, nedejbože ho plácnout novinami nebo mu strkat čumák do vlastní moči.

Ne, vážně to nepochopí. Opravdu ne.

Tahle metoda může mít různé následky. Ten nejlepší je, že štěně pochopí čistotnost z jiného kontextu a tohle "učení" na něm nezanechá neblahé následky. Ty horší jsou např. strachová agrese při zvednutí novin, strach ze situace moči a majitele na jednom místě, schovávání se při potřebě... a tak dál.

"Ale on není blbej, on ví, co udělal!"
Kruci, stop! Neví.
A ani to, že se pes u louže plazí, snaží utéct, lehá na záda, olizuje se, klopí oči a tváří se "stydlivě", neznamená, že ví, za co to má.

Pes zjistil, že situace, kdy je majitel u louže, je nebezpečná. Ví, že se majitel zlobí, to ano; ale nemůže vědět, proč. Z jeho pohledu je nebezpečná situace "majitel v pokoji, u louže, volá mě k sobě, ajéje, to je průser".
Pes tedy volí taktiku "omluvy", snaží se majitele "ukonejšit", "stydí se".
Za situaci "majitel je u louže".
To spojení "majitel se zlobí za situaci, kdy jsem vylučoval" absolutně chybí. To si štěně nemá šanci spojit.
To štěně by konejšilo a bálo se stejně, kdyby tam byla louže od druhého psa, nebo majitele:-).

Na youtube je video, paralelní, kdy byl pes trestán "za" vyhrabaný koš - a "kupodivu" konejšil, bál se a "styděl" i tehdy, kdy koš vysypal majitel.
Tento trest není totiž spojen s činností, která se nám nelíbí, ale s důsledkem, který pes už nepochopí.
Takže netrestat!

Jak to tedy to štěně naučit?

1. Předvídat.

Kdykoliv, kdy je štěně po nakrmení, napití, po hře, po probuzení, rychle sebrat a vyletět ven. Počkat, až se vyvenčí, pochválit, domů.

Pochvala je trochu individiuální záležitost - jsou zvířata, která jsou z pořádné pochvaly nadšená, jsou ale i ta, která upřednostní "moct si to udělat v klidu" (zvláště starší) a takovou jemnou, nenásilnou pochvalu.

Pokud je štěně tak vzrušené z okolí, že lítá, čuchá, běhá, a vůůbec nemá myšlenky na něco jako venčení, tak holt počkáme nebo ho vezmeme do méně rušného prostředí/na vodítko.

Taky má smysl odměňovat aktivitou až POTÉ, co se vyvenčí - učí se vyvenčit co nejrychleji, aby mohla být hra. Pokud je to naopak, existuje dost zvířat, co to hodně dlouho "drží", ať se nemusí domů:-).


2. Je to o zvyku.

Dá se říct, že čím víckrát se štěně někde vyvenčí, tím víc se učí, že tam je to správně.

Měla jsem ve výcviku vrh 8 týdenních štěňat - odchovaných v kotci. Téměř neustále se venčili v kotci, nikdo se jim předtím moc nevěnoval. Když jsem potom štěnda pustila a vzala ven - světe, div se - štěnda celou dobu držela, a když se museli jít vyvenčit, tak letěli do kotců. Protože tam se to přece má dělat.
Krásně naučená čistotnost, bohužel přesně naopak.

Někdo bude tvrdit, že pes nemá vyvinutou nervovou soustavu a není schopen udržet moč do 10 měsíců věku.
Nevěřím:-).

Často je učení čistotnosti tak na dlouhé lokte proto, že se to psovi párkrát povedlo doma..., a najednou má zmatek v hlavě.

Pokud se psovi přece jenom (a velmi pravděpodobně ano) povede vyvenčit doma, bez keců uklidíme, neřešíme, odpachujeme (umyjeme octovou vodou).

Právě v tomhle kontextu nám může hodně pomoct i chovatel - štěně, které nevytáhlo paty z kotce a je zvyklé se venčit pod sebe, se bude učit čistotnosti podstatně hůře než štěně, které bylo vždy v čistotě, suchu a od, třeba, měsíce mohlo chodit ven a neučit se čurat do pelíšku.


Co se týče zmatku v hlavě, nedá mi to nezmínit... plenky.

Představte si to z perspektivy štěněte. Teď se doma močit může... a teď ne?
Jak má pochopit, co je tedy správně? Potom ta plena zmizí... tak chcete po štěněti, aby močilo doma, kde se to celou tu dobu na plenu učilo... nebo ne, a má ta situace být celá jinak a štěně má močit venku...?

Velmi, velmi často se štěňata učená na plenu doma odnaučují tomuto zlozvyku hodně špatně, někdy to dokonce skoro ani "nelze".

Jistě, existuje metoda, při které posouváte plenku ke dveřím... ale je to zdlouhavé, zbytečně složité a neméně matoucí.

Rozhodně považuji za lepší metodu zůstat se štěnětem dva týdny, měsíc doma, naučit ho čistotnosti a pokud 8 hodin nezvládne ani poté (i když 3 měs. štěňata 8 hodin - celou noc - už spát většinou vydrží), preferovala bych dohodu s někým, kdo v půlce směny zaskočí vyvenčit.

Dát do bytu plenku znamená trochu riskovat, že už tam navždy zůstane.
Dle mých zkušeností vizi majitelů - "když nejsem doma, ať jde na plenku, když jsem, ať si říká o venčení" - pochopí opravdu dost malé procento psů.

Shrnutí:
  • netrestat, uklízet
  • předvídat
  • hlídat štěně a vynášet ven

Taky musím uznat, že některá štěňátka jsou větší prasátka než jiná; holt některé je čistotné brzy a snaží se samo, a jinému to nevadí. Každopádně naučit se dá každé.

Hodně štěstí a ať máte štěně brzy čistotné:-)
 


"On si dělá, co chce..."

1. května 2016 v 21:36
Motivace.
Bez ní se neobejdeme ani ve výchově, ani ve výcviku.
Bez motivace bychom nejspíš všichni leželi pod stromy a čuměli do oblohy.
Hýbe světem, a má mnoho, mnoho podob.


Prvně musíme přemýšlet nad přirozenou potřebou organismů a nad tím, o co se vlastně snaží.
Například motivace u býložravců, kteří historicky měli potravy všude dostatek, je základní motivace, udávaná odvěkým "přežít", mít klid. Žrádla měli dost, tudíž byla motivace být v bezpečí. Proto se třeba koně odměňují klidem, povolením otěží apod.
U šelem je to logicky naopak - potravy málo, za to bezpečí, kolik chtěli. "Přežít" záviselo na tom, kolik zvládnou sehnat potravy (aniž by se extrémně fyzicky vyčerpali) a napodobením lovu. Proto se psi nejlépe (obecně) odměňují aktivitou, hrou, žrádlem.

Dělíme ji na
- primární
- sekundární

Primární je ta, která je biologicky dána. Není potřeba psu vysvětlovat, že musí pít, žrát či se starat o mláďata.
Ne všechny jsou využitelné při výcviku! (Např. kojící fena bude natolik v "nezdravém stresu" (distresu), že nemá štěňata, že se nebude schopna adekvátně učit.)

1) Mateřský pud
2) Žízeň
3) Hlad
4) Rozmnožovací pud

Sekundární jsou různé, záleží na psu. Pochvala, hra, mazlení...

Ač se motivace dají rozdělit, nedají se generalizovat.
To, co je pro psa odměna, si vybírá jen a pouze pes.
Ano, zní to jasně...
A přesto, proč je tedy tolik lidí, kteří odvolají psa třeba ze hry s ostatními, které psa absolutně baví, aby mu dali párek, o který pes nestojí?
Pak to logicky nefunguje. To, čím chci psa odměnit, musí mít vždy vyšší hodnotu, než to, co dělá.
Takže cílem je najít to, co pes chce více, než cokoliv jiného - a toho využívat.
Věřte, že jsem viděla kupu "zvláštních" odměn - od posílání psa hrabat "myšičky", přes házení hlíny, krmení kvasnicemi až po vypuštění na agility parkur.
Jde jen o to zjistit, co pes chce - a umět to správně aplikovat:).
Sice "nepejskaři" se občas diví, když vidí ty "cvoky" válet se po zemi s jejich psy, ale jak jinak chcete psovi "vysvětlit", proč má dělat to, co chcete vy (a radostně), a ne to, co chce on?:)


Obrovská spousta problémového chování tkví "jen" v tom, že je pro psa výhodnější dělat to, co chce (a protože to chce, je to pro něj odměna), než to, co chcete vy.

Také je možno namítnout, že motivace je uplácení. Není.
Motivace je důvod a označení pro psa, co má správně dělat. Není možné po někom chtít odvádět práci, z které nic nemá. Ale abychom byli přesní - ano, pes nemá pracovat pouze za kus žvance. Motivace je i společná radost. Pohlazení. Ale nemá smysl "chválit" psa za složitou věc, která je pro něj velmi obtížná, něčím, o co zas tolik nestojí. Protože příště bude jednodušší se na to vykašlat.
Každé správně vycičené, radostné, spolupracující zvíře má důvod, proč to dělá - motivaci. Kdyby nemělo, nedělá to.

Coby o "odměně" nemůžu nezmínit klikr. Spousta lidí si jej mylně vykládá jako odměnu. Nenechme se mýlit, klikr je pouze zvuk!, který musíme odměnou podmínit, a následně se stává informací, "TEĎ to děláš dobře, TEĎ přijde odměna, TEĎ jsi na správné cestě." KLIK odměnu nenahrazuje, pouze psu určuje, za co přesně ji má!

Přeji nám všem, aby se nám ty správné "páky" dařilo nacházet:).


"Ukaž mu, kdo je tady pánem."

8. března 2016 v 14:22
Že je pes obrazem svého pána, to je všem známé.
A tak, když vidím majitele psa, co na něj nasraně řve, co nesmí dovolit, a "co to zase bylo!" a chytá ho pod krkem, nedivím se psu, který je zježený, vrčí a cení zuby.
Psu jdete příkladem. On se chová jako vy - pokud stavíte agresi proti agresi, stává se to normou chování - a začarovaným kruhem.

Většina lidí začne argumentovat, že je potřeba být "alfou" a dokazovat psu své "vůdcovství". Být diktátor. Neptat se psa na názor a za každou cenu prosazovat svůj.
Řešit všechno přes zákazy a příkazy, neustále hulákat na psa "fuj" a "nesmíš" a neustálou buzerací z něj dělat nejsubmisivnější organickou hmotu planety.
A zvyšovat si sebevědomí a masírovat ego na úkor psa.

Na přednášce Evy Štemberové se mi líbil termín "horský vůdce".
Pes nepotřebuje mámu, která se bude rozplývat nad tím, jak je rozkošné, že si pejsek (pro široširé okolí rozmazlená bestie) vyštěkává, do které postele večer zalehne (a který člen rodiny bude spát na koberci). Ale pes nepotřebuje ani "führera", který bude dělat širokou veřejností oblíbené hlouposti jako tlačit psa k zemi, vrčet na něj, brát mu žrádlo a vycukávat jej na stahováku.
Horského vůdce přece nerespektujete proto, že je silnější (a mohl by vás shodit do skalní průrvy), nebo proto, že v batohu nese polévku, kterou vám nedá, pokud budete pochybovat o jeho rozhodnutích.

Líbil se mi dokument, kde bylo ukázáno, jak vůdčí samec vlka "navrhoval", že se smečkou přejdou po zamrzlé řece. Smečka "hlasovala" proti. Nakonec šli všichni jinudy - a alfa pozicí vlka to neotřáslo.

Pracovat se psem není o tom, si za každou cenu prosadit svůj vlastní názor.
Je to o vzájemném pochopení a respektu.
Respekt nezískáte bitím, ani řízenou agresí (a věřte, že forma agrese je i křik nebo cukání vodítkem).
Velmi časté jsou případy "pes po mně vrčí, co mám dělat?" a ještě častější odpovědi "dokažte mu, kdo je pánem."
Děsivé. Lidé mají natolik vysoká ega, že prostou komunikaci psa (který nemůže naťukat smsku nebo nechat vzkaz na lednici) berou jako snahu o degradaci.
Místo sebereflexe, co dělám natolik špatně, že je pes donucen k tak extrémní formě komunikace, hledáme chyby všude možně jinde.
(Agresivní) vrčení či nedejbože další kroky nepatří do vztahu člověk-pes (či pes-člověk). Rozhodně ne do správně nastaveného vztahu. Nicméně proti diktátorům se vždy zvedá vlna odporu. ,)

Horský vůdce získává respekt ostatních klidným a objetivním zhodnocením a vyřešením situace. Ví si rady, je oporou. Netrestá ostatní za chyby, ale stará se o to, aby se jim nejlépe předcházelo.
Učí je, jak v situacích reagovat, spolehnout se na sebe, řešit konfliktní a problémové situace bez toho, aniž by docházelo k ztrátám - "na životech".
Představte si, že uděláte chybu, o které nevíte, že chyba - a horský vůdce vás za ni potrestá. Nejspíš už ji příště neuděláte - ale horského vůdce budete mít přinejmenším za vola, v horším případě nastoupí v nějaké míře strach/agrese. Nemluvě o tom, že v dané situaci opět nebudete vědět, jak se chovat, a co dělat - budete vědět jen, že po jistém úkonu přijde trest. Matoucí, ne?

Buďte horský vůdce. Vy jste zárukou bezpečí, dosáhnutí cíle, vy zaručujete psu, že se nic nestane a vzájemně jste si oporou. A pes bude chápat, že vás uznává, protože tohle všechno umíte, děláte a rozumíte tomu. Ne proto, že v opačném případě "dostane přes držku" a problémy si stejně musí řešit sám.


V případě chování se "hierarchicky" - já jsem Bůh a ty jsi pes - velmi často vede k tomu, že psovi uděláme komplexy, mindráky, shodíme sebevědomí a pes se místo učení jak se chovat, naučí "bezpečné/nebezpečné".

Rozdíl mezi takto vedenými psy a mými psy jsem viděla jednou u dětí.
Zatímco pes veden "alfou" a stylem "nesmíš-si-dovolit" si v přítomnosti majitele na dítě nic nedovolil, však po odchodu majitele vytrhl dítěti rohlík z ruky, utekl a na dítě, které si chtělo hrát, vrčel.
Já tam měla svou fenu, která ze začátku děti ráda neměla a snažila se je lehce napadat.
Po čase pochopila, že já si dětí vážím a mám je ráda - a začala také.
Dnes je doprovází na procházkách, nosí jim balonky, spí v jejich blízkosti (dobrovolně).
V mé nepřítomnosti se stane maximálně to, že najdu dítě olízané od hlavy k patě:-).

A to je ten rozdíl mezi "být se psem" a "být nad psem".

Velká smůla psů tkví v tom, že nám nemohou dát "zpětnou vazbu". Díky jistému vrozenému respektu k člověku není problém pracovat se psy do té míry, že je to příliš stresuje (mám tím na mysli nad hranici FFF - "moudří už vědí".) Doporučovat "metody" jako "plácni, cukni, žduchni, kopni". Kdybychom místo psů cvičili lvy, a bylo by reálné nebezpečí utrhnutí hlavy, nikoho by to ani nenapadlo - a pokud, tak by si to pořádně rozmyslel. Ale protože trestat psy je bezpečné - nerozpakujeme se to udělat.

Jednou jsem chybu udělala - malé štěně mi útočilo na ruce. Ne ze hry. Útočilo. Viselo na ruce, vrčelo, zakousnuté. Pleskla jsem ho. Zakouslo se víc. Praštila jsem ho víc. Začalo se zmítat, tvářit se jako vlkodlak, snažilo se ruku trhat. Chytla jsem ho a lepla ho přes hlavu. Štěně opět vygradovalo razanci. Čtvrtá rána už nedopadla. Došlo mi, že tohle není cesta - a už vůbec ne cesta k šťastnému a spokojenému vztahu plnému důvěry.
Dnes je z feny vyrovnaný a sebevědomý jedinec, který nemá problém s nikým a s ničím, má svůj rozum, ale naprosto stoprocentně mě respektuje a věří mi (a poslouchá :)).
Díky Bohu (a Ice) za tu lekci.

Příliš často slýchám věty jako "on to na cvičáku umí", "proč ho zajímá víc zajíc než já", "jakmile ho pustím ze stopovačky, uteče", "když s ním nejsem, napadá babičku".
Na obrovskou část problémů, pokud ne na všechny, je jednoduchá odpověď.

Vztah.


Cesar Millan aneb "Lámač psí duše"

9. února 2016 v 13:30
Určitě si všichni vybavíme seriál Dog Whisperer, v českém znění Znalec psí duše. A "zázračné" přeměny psů, kteří napadli jiné psy či osoby, kteří na konci seriálu pokorně leží pod Cesarem.
Názory na něj se diametrálně liší, od absolutního zbožňování po čirou nenávist.
Přináším svůj pohled na věc.


Jako první příklad uvádím díl s "malamutem".
Pes prý napadá psy, a při snaze zastavit jej útočí i na majitele.
Celé video je k shlédnutí na youtube.


Doporučuji shlédnout pár minut videa, jehož odkaz je níže. Je to situace, na kterou reaguji.
https://www.facebook.com/JulietteRouxMerveille/videos/10200147614009821/

Jak vidíme, CM má psa na vodítku (psa, o kterém VÍ, jak reaguje, a přesto ho neváhá vystavit situaci, o které ví, že ji pes nezvládne) a blíží se border collie. Pes nereaguje. CM jej kopne do slabin. V této chvíli se do něj pes "otočí" - ještě aby ne, je to naprosto normální biologická reakce organismu, že na bolest je potřeba nějak reagovat.
Pes má nasazený "obojek" - výmysl Cesara Millana - který mu tlačí na nejcitlivější místo pod krkem, tudíž při cukání psu způsobujeme bolest a pes nemůže dýchat. Při tom, jak jej na vodítku škrtí, jde vidět, že pes má snahu bránit se proti vodítku - kdyby měl snahu útočit na "znalce", tak bychom už jeho rad snad byli ušetřeni.
Na konci tohoto činu, který se nebojím označit jako týrání, pes ve strachu o život a snaze zachovat si jej, pouze leží, lape zoufale po dechu a nemá odvahu projevit se. Nijak. Pes nebyl napraven, psu nebylo vysvětleno, co má a co nemá dělat. Psu se ukázalo, že v případě jakéhokoliv projevu bude potrestán, že téměř přijde o život. Vyvěsil psa, který se dostal až do bezvědomí, pak pouze cizího psa sleduje, protože nemá sílu se zvednout.
Na konci videa lze vidět, že "CM dokázal uklidnit psa natolik, že se vleže nechal očichávat jinými psy."
Ne. CM ho neuklidnil, ale pes ví, co se stane, když ležet nebude a očichávat se nenechá.
Toto nepovažuji za nápravu.


Jak to udělat lépe?
Bohužel, u Cesara Millana neustále narážíme na problém, že je jeho seriál mediální. Tudíž musí být zajímavý pro masy lidí. Nikdo nemá zájem dívat se na dlouhodobou práci se psem. Masy chtějí zázraky, rychle napravené psy. Bez ohledu na to, jestli budou opravdu napravení, nebo pouze zlomení.
Narážíme na problém, že "znalec" donutí psy reagovat, aby měl zajímavý seriál.
Je absolutní hloupost, vystavit psa situaci, o které víme, že na ni bude reagovat extrémně. Psa je potřeba na problémové situace připravovat postupně a být mu v nich oporou. Ne nebezpečím!
V této situaci je nejlepší varianta problému předcházet. Nedostat psa do situace, kdy útočí, protože ji neumí řešit jinak.
To, co CM dokázal psa naučit, je "naučená bezmoc". Ten pes vypadá, že je hodný. Není. Je ze stresu "vypnutý", bojí se komunikovat. Jak jsem slyšela - a je to přesné - taková "psí zombie".

"A konkrétně?"
Mám psa na vodítku a potřebuji projít kolem jiného psa. Udržuji si zhruba vzdálenost, kterou pes plus minus zvládne. Nedovolím psu oční kontakt a fixovat druhého psa. Zaujmu ho něčím jiným. Pokud to nestihnu, stojím mezi psy, aby nedoběhlo k přímé interakci. Dáme povel a jdeme dál.
Až pes časem zjistí, že cizí psi nejsou ohrožení, že já to neřeším, tudíž on to taky nemá potřebu řešit, a že je to normální situace, která se dá řešit tak, jak mu ukazuji, nežádoucí chování vymizí.
Pokud agresi řeším agresí, těžko můžu po psu chtít, ať neřeší situace agresivně. Psu je potřeba jít příkladem.
Také je potřeba zjistit, proč to pes dělá. Jestli ze strachu, je potřeba mu od něj pomoci, jestli z "dokazování si", tak přes kázeň. V žádném případě není potřeba psa kopat či škrtit!

Říkáte si, no, tak jeden díl se mu nepovedl? Tak jdeme dál. Labradorka Holly.
Fena si brání misku se žrádlem.
Podívejte se na video.


Každý, kdo kdy slyšel něco o "konejšivých signálech", tady vidí zoufalou snahu feny vyhnout se konfliktu, ke kterému byla dotlačena. Uhýbání očima (vyhýbání se očnímu kontaktu), olizování čumáku, skloněná hlava, mrkání, ... Cesar neposlouchá, co se mu pes snaží říct, a tak fena nemá jinou možnost. Respektovala jej u misky opravdu blízko. Nereagovala. Tak šel blíž, dokud fenu nedokopal k reakci. Za kterou ji vzápětí potrestal.
Na konci videa je fena u zdi, ve stresu, chybí nápověda, co bylo špatně a co má dělat. 2.40 jde vidět i na pár sekundovém závěru, jak se při jeho odchodu uvolnila.
Kdyby fena byla opravdu pevná v povaze (nebo kterýkoliv pes, s kterým CM pracuje), tak rozhodně nemá dírku v ruce. Ale ukouslou hlavu.

Jak to udělat lépe?
Pokud chcete psa, který na vás začne při krmení útočit, není "lepšího" způsobu než mu tu misku při žrádle odebírat a sahat mu do ní. Pes, který byl naprosto v pohodě, zjistí, že přítomnost u misky znamená odebrání misky - a tak prostě po psím začne komunikovat. První se třeba jen tázavě kouknout ("hele, co tu děláš?"). Podruhé při odebrání vrknout ("moje miska, prosímtě, nech mě jíst"). A na potřetí, když to nezabralo, tak si prostě kousnout s řevem ("moje miska! sakra, nech mě na pokoji!"). A problém je na světě. Není lepší psovi ukázat, že o jeho věci nemáme zájem? Že naše přítomnost není nebezpečná? Místo toho si podkopávat důvěru ji budovat?

"A konkrétně?"
Neučit to psa cíleně. Nechat ho pochopit, že co je jeho, je jeho a já nemám zájem mu to krást (a budovat hlídání). Pes brzo pochopí, že není potřeba dělat si o "své věci" starosti. Znám stovky lidí, kteří nic takového nikdy netrénovali, jedním z nich jsem i já, a psům můžu klidně z tlamy vytáhnout svíčkovou. Protože mi věří. Pokud mám potřebu "trénovat", je lepší spíš psu do misky házet na přilepšenou, kdy budujeme myšlenku "hele, ona je u misky, jéé, bude maso". Jinak se naprosto klidně dá vystačit pouze s ironií ("no tak si to nech, prosímtě, já mám svoje řízky"). A číst psa. Pokud posloucháme, co pes říká, nikdy to takto nevygraduje.


Závěrem:
Chybí sebereflexe CM. Jeho metody nefungují, dokud psu nejde o život a zlomit psa "umí" každý amatér. Přeprat psa jen proto, že jsem silnější, není umění. Kdyby Znalnec myslel na něco jiného než okouzlující úsměv do kamery a silácký kecy, a všímal si reakce psů, tak by se mu tyto útoky nestávaly. Je zvláštní, že ač se s týráním obecně nesouhlasí, mediální týrání od charismatické modly je v pořádku. Provokuje psy do naprosto zbytečných konfliktů, kterým se dá lehce předejít. Ale bohužel, bez tohoto v seriálu nebude dost akce, zvratů a napětí. Díkybohu jeho seriál již v některých zemích zakázali vysílat.

Nemám nervy na to dívat se na další díly. Je mi do breku. Až se seberu a přejde mě chuť na to, pořádně Cesara kopnout do slabin, sebrat mu večeři a vyškrtit ho na obojku, přidám další díly.

O těžkostech adopce

6. září 2015 v 15:09
(Tento článek se NETÝKÁ útulků, které se angažují - začaly se propagovat, dělat aukce, dobrovolné sbírky, osvětu, návštěvy škol apod. Ale těch je bohužel zatím menšina. Těm patří náš a hlavně zvířecí vděk a ty opravdu oceňuji.)

V době, kdy má téměř každý psa, je s podivem, proč jsou stále útulky plné. Vždyť kdyby každý psa zachránil, místo koupě (převážně jedince bez průkazu původu, takže také "voříška"), dávno by kotce zely prázdnotou. Podle mého názoru to má několik důvodů a bohužel ne všechny se dají svést na to, že jsou lidé povrchní a chtějí roztomilé štěňátko "jorkšírka". Svou vinu na tom nesou i útulky.

Ptáte se čím? Tvrdím, že svou pasivitou, nechutí chovat se progresivně, "leností" pracovat nejen se psy, ale i na své prezentaci. Nepřijímáním pomoci, arogantním nebo flegmatickým přístupem k potenciálním zájemcům nebo dobrovolníkům.

Osobně jsem útulky rozdělila na dva "typy". Na "starý" a "nový". Oba dva mají své nevýhody, ke kterým mám jisté výhrady, které se pokusím blíže specifikovat.

Starý typ jsou obyčejné, vesměs městské útulky. Většinou s nefunkčními weby, neaktualizované, bez fotek (a pokud, tak s fotkami nulové kvality. Což je neprozřetelné, protože každý chovatel potvrdí, že "fotky prodávají".) Málokdo si jede vybrat psa "jen tak" do útulku. Lidé si dnes vesměs vybírají psy na internetu. Pokud na webu nejsou vypsány ani základní informace (povahové rysy, péče o vzhled, minulost), samozřejmě hledají jinde. Psi jsou v kotcích s betonovou podlahou, někdy s pročůranou a páchnoucí matrací, někdy s rozkousanými boudami. V těch lepších jim jednou za den někdo (často člověk bez vztahu ke psům) "uklidí" kotec tím, že do něj vyhrkne kýbl vody a spláchne výkaly za mříž. Ač se o tom nemluví, a u nás je utrácení zdravých psů nezákonné, naprosto běžně se to děje. O psychický stav psů se nikdo nezajímá. Aby to nebylo klasifikováno jako týraní, našim zákonům jako dostatečná péče stačí, že vidí v kotci hrnec s dešťovou vodou. Pokud má někdo přesto zájem si pejska osvojit, často jim zaměstnanec není schopen říct k povaze psa nic bližšího. Vše vyjadřuje zkušenost Lucie Š. (a věřte, že podobných jsou stovky.)

"Je pravda, že když mi umřel pejsek, tak jsem chtěla psíka z útulku v Hranicích. Dívala jsem se na stránky, našla si, kde sídlí a podívala se na otvíračku. Došli jsme tam, otevřeno měli, ale nikde nikdo... Vzdali jsme to a raději si pořídili psa od chovatelů. To je moje jediná (a vlastně nijaká) zkušenost s útulkem. Mrzelo mě to, protože na stránkách měli fotku moc krásného psíka, velmi jsem ho chtěla."

Nový typ azylu pro pejsky má v mnohém výhody. Psi mají často individuální přístup. Zaměstnanci se snaží řešit poruchy chování (což zvyšuje pravděpodobnost adopce), je k nim vypsána podrobná charakteristika. Nicméně… chápu, že si azyly chtějí ověřit, do jakých podmínek pes půjde. Ale začíná to být neúnosně nepřiměřené. Smlouvy jsou na několik A4 formátů. Opravdu nevím, proč by mi měl útulek diktovat, jestli psa/fenu vykastruji nebo ne. Rozumím problematice množení, přesto si nemyslím, že je v kompetenci útulku mi přikázat, abych psa poslala na operaci, bez ohledu na názor mě jako majitele. Také si nemyslím, že je věc útulku mě "prověřovat" (jako zločince), byť se snaží výslechy schovat pod pojmy "dotazník". Do toho, kde, s kým bydlím, jaký mám příjem a kdy plánuji děti, je něco maximálně tak mému partnerovi. Také rozumím adopčním poplatkům - teoreticky. Je mi jasné, že útulek je nezisková organizace, a že peníze do daného psa "vrazit" musela - očkování, čipování, krmení něco stojí. Ale ve chvíli, kdy je adopční poplatek 3.000Kč, tak si lidé za tu samou částku koupí "bezpapíráka", štěně. Proč by si brali potenciálně problémového psa z útulku? Klade na člověka vysoké nároky, které by u štěněte neměl, tak nechápu, proč tam stavět ještě finanční bariéru. Nechť sluníčkáři odpustí, ale když si odmyslíte lásku, oddanost a pozitivní energii, kterou ten pes dá - a to dávají všichni - tak nemají žádnou "hodnotu". V tom případě nerozumím tomu, proč si psa té samé "kvality" brát za tisíce, když "toho samého" můžu mít z "vesnické nehody" zadarmo, případně za cenu očkování. Zkušeností s těchto azyly mám více. Pro představu případ Baru K.

"Hledala jsem pejska, kterému bych mohla pomoci. Viděla jsem fotku s komentářem "Zoufale sháníme domov pro tohoto pejska!". Napsala jsem jim aspoň deset e-mailů a snažila jsem se jim dovolat. Pak mi akorát napsali, že ho chtějí dát zkušenému člověku."

Já osobně jsem chtěla několikrát pomoci jak s venčením, sbírkami, dočasnou péčí. Vždy mi bylo od organizace postavena do cesty spousta překážek ("nutná konzultace, prověření vaší osoby, sepsání smluv" - sepsání smlouvy na mnou provedenou dobrovolnou sbírku?! - že mě to opravdu přešlo.) Když jsem chtěla pomoci s adopcí postižené kočičky, neměla jsem auto a navrhovala jsem převoz, s tím, že jim smlouvu podepíšu a odešlu, celou dobu budu na telefonu, hned po příjezdu jim pošlu fotky - bylo mi řečeno, že ne. Místo toho kočička umřela v útulku. Je to lepší?

Opravdu si nemyslím, že by byli lidé "svině", které nechtějí pomoct. Ale ve chvíli, kdy útulky nechtějí nechat pomoci (případně staví překážky), tak to moc nejde. Pak se nemůžeme divit, že se většina lidí nasere a řekne si, že se teda nemá zapotřebí doprošovat (a angažovat ve svém volném čase a zadarmo). A to spousta měla opravdu čestné, nezištné úmysly.

Ale na můj vkus se stává příliš často, že člověk volá do útulku prvního i druhého typu a dočká se pouze flegmatických či arogantních odpovědí. Obě dvě mají svůj důvod - flegmatický ve "starém" útulku ten, aby s adopcí neměli práci (ono vymést kotec a neřešit je jednodušší), a arogantní v "novém" si tímto přístupem zase zajišťují, že opravdu přijde jen člověk, který má vážný zájem. Ale je to to, co chceme? Opravdu chceme odradit laiky od psa z útulku a nechat ho vzít si štěně od množitele, který pod vidinou peněz je na potenciální majitele milý?

(Adoptovaná Ley, r. 2008, předpokládané narození 2001)

Kam dál